Můj příběh


 

Obvykle se příběhy na webových stránkách píší pouze v takové formě a s takovými detaily, které souvisí přímo s tématem webu. U mne však můj celý život, od narození až po současnost, byl přípravou na moji současnou práci a zaměření – pomoc lidem, kteří si prošli stejnými problémy jako já, a potřebují z nich nalézt cestu ven. A tím současně začít svůj osobní duchovní růst. Nebo v kontextu webu řečeno – pomáhat lidem najít, vyčistit a obnovit naše ztracené „české studny“.

 

Já svou cestu našla, ale trvalo to strašně moc dlouho, a zaplatila jsem za to příliš vysokou cenu. Proto mám v srdci touhu (jak to stejně má mnoho lidí) pomáhat ostatním lidem ve stejných situacích, aby oni se dostali ze svých problémů mnohem rychleji a lépe, než jsem to kdysi – díky nedostatku informací a pomoci – zvládla já.


 
Zablokované vzpomínky

Moje vzpomínky na dětství začínají až kolem šestého roku. Do doby před šestým rokem se mi ani kdysi dávno při regresní terapii s hypnoterapeutem nepodařilo dostat. Prostě zablokovaný přístup.

 

V té době už jsem měla za sebou studium psychologie na vysoké škole, a chápala jsem, že tento blok v paměti musel být způsoben nějakým extrémním traumatizujícím zážitkem. Navíc v tom „zablokovaném období“ jsem byla současně silně nedoslýchavá, a byl mi vyjednán nástup do 1.třídy v internátní škole pro neslyšící. Kdo znáte duchovní příčiny nemocí, víte, že hluchota vzniká jako reakce na něco, co člověk nechce slyšet, protože se s tím neumí vyrovnat. Že chce mít prostě klid od vnějších rušivých vlivů.

 

Až docela nedávno jsem se dostala v práci na sobě do bodu, kdy moje zablokované období vzniklo a objevila jeho příčinu = zneužívání. A mohla jsem se s tím konečně vyrovnat.

 

Protože pokud se nevyrovnáme se svou minulostí, nemůžeme se posunout dále do budoucnosti. Stará břemena nás stahují dolů a zaplňují naše (i podvědomé) nitro, takže pro nové není místo.

 

Dětství nás formuje, to víme…

Moje první jasná vzpomínka na dětství je z šesti let, kdy jsem vyčítala matce při společném škrábání brambor, že už mne ta chudoba nebaví, stejně tak jako práce doma. Byla to moje poslední vzpoura na mnoho let. Pak už jsem jenom kromě běžných školních povinností až do dospělosti měla na starosti mladšího brášku a domácnost, protože mi vývoj událostí v rodině tento úkol trvale přihrál. Neznala jsem žádnou zábavu, jakou měli moji spolužáci, jenom povinnosti doma a ve škole. Pokud jsem se bouřila, vždy jsem se dozvěděla, že jsem sobecká a že potřeby ostatních mají přednost před mými.

 

Moje matka byla neempatická žena, ale tvrdě pracovala, a nás doma s bratrem vedla striktně k čestnosti, pravdomluvnosti, poctivosti a pracovitosti. Poněkud danajský dar v dnešní společnosti. Zvlášť, když ona sama některé tyto vlastnosti postrádala. Byla jsem děvče pro všechno a moje duše na to reagovala permanentním onemocněním, razantními „léčbami“ doktorů, a častými pobyty v nemocnici.

 

Jak žít v tomhle světě, nás ale matka nenaučila. A já dlouho i ve své dospělosti měla pocit, že to tady prostě nedávám. Že nevím, jak tu žít, že tu nepatřím. Musela jsem se to dlouho a těžce učit.


 
Všechno zlé je k něčemu dobré

Velká sociální izolace, ve které jsme s bratrem žili, způsobila, že jsem velmi mnoho četla (týdně 10 až 15 knih), a díky nim jsem rozvíjela jak svoji slovní zásobu a češtinu, tak svoji představivost, a alespoň v knihách jsem cestovala po celém světě i v čase.

 

Taky jsem byla skvělá ve veškerých tvořivých a výtvarných činnostech. Pamatuju si, že od svých dvanácti let jsem se cílevědomě připravovala na roli matky, aby moje děti měly hezčí dětství, než jsem měla já. Sbírala jsem, vystřihovala a lepila různé články na téma dětí, výchovy a her pro ně, učila jsem se od babičky dobře znát byliny a jejich použití v domácnosti a léčení, znala jsem všechny ruční práce, byla jsem odborníkem na zahradničení, tapetování, malování, výzdobu bytu…


 
Děti znají své poslání

Taky jsem věděla celé roky přesně, že chci být právníkem, abych mohla zachraňovat rozpadající se rodiny tím, že jim budu rozmlouvat jejich úmysl se rozvést. Bylo to naivní, ale už tehdy jsem jasně cítila důvod, proč jsem se narodila. Ta snaha zachraňovat rodiny před rozpadem a uzdravovat vztahy v rodině – to mne pak následovalo po zbytek života.


 
Kolo osudu se otáčí

Ale jinam, než bych si přála… Na práva jsem se nedostala, a tak jsem zklamaná šla tam, kde bylo volno – na pedagogickou fakultu. Nezapomeňte, že tehdy byl ještě socialismus a člověk si moc vybírat nemohl. Navíc já jsem sice měla za sebou už několik let aktivní práce s dětmi, ale jedno jsem věděla určitě: NIKDY nechci být učitelka! Prostě mentalita učitelů mne vždycky děsila. Nechtěla jsem být jako oni. Jenže znáte to: „Nikdy neříkej Nikdy!“ 🙂

 

Takže pedagogická fakulta byla pro mne jenom východiskem z nouze. Vyrovnala jsem se s tím pro sebe tak, že sice budu učitelka, ale na fakultě se jistě dozvím mnoho užitečných věcí pro výchovu mých vlastních dětí. Nevím, proč jsem měla tak jasné vědomí od svého dětství, že se musím dobře postarat o své budoucí děti… a udělala jsem maximum pro to, abych byla připravenou a dobrou matkou.

 

Zbytečně. Ale to jsem tehdy ještě netušila…

Tehdy jsem poprvé zjistila, že i když vás osud zavěje někam, kde nechcete být, zmaří vaše plány, tak se ocitnete tam, kde máte být. Že nic není náhoda.

 

A já poprvé začala studovat s chutí, protože mne pedagogika a psychologie velmi bavily, a na fakultě byl také objeven můj talent učit. To jsem o sobě netušila, protože práce s dětmi v různých kroužcích mi vždy šla snadno a lehce. Bylo to tak samozřejmé a já neměla předtím žádné srovnání.


 
První svatba a start domácího násilí

Na fakultě jsem se vdala, a tím se velmi radikálně změnil můj život – k horšímu. Byla jsem mladá, v důsledku událostí v dětství silně odpojená od své duše a svých emocí, a i když moje duše křičela NE, a já to jasně vnímala, přesto jsem si mého prvního muže vzala. Byla jsem naučená žít bez vlastní vůle a totálně zmanipulovaná jeho touhou mne vlastnit, matkou, která byla nadšená, že alespoň její dcera bude vdaná a s mým budoucím mužem si skvěle rozuměli ve vyprávění sprostých vtipů, sousedy, kteří mne tlačili do svatby, protože „žít na psí knížku“ v té době bylo něco nevhodného. A navíc za socialismu, pokud dívka nebyla do 20-21 let vdaná, byla za nenormální. A u nás v rodině se vždycky velmi dbalo na to, „co řeknou lidi“!

 

Prostě velmi mnoho vnějších tlaků, a já totálně bez vlastní vůle a soudnosti. Byla jsem naučená se neustále přizpůsobovat potřebám a názorům druhých, a že já nemám žádnou hodnotu. Že na mne nezáleží.

 

Vyprávím to záměrně tak podrobně, protože dneska už vím, že to je běžná situace mladých dívek a žen, které jsou taky výchovou a společností odstřiženy od své duše a základních obranných instinktů, že se dostávají do stejných pastí „společenských zvyklostí“.

 

Já jsem věděla, že můj muž je vůči mně agresivní a hulvát, ale byla jsem tak zvyklá na necitlivé zacházení a bez špetky sebevědomí, že jsem chtěla vidět jenom jeho dobré stránky. Ostatně tak, jak nás to matka naučila – zavřít oči před poklesky druhých a dívat se na ně jenom hezky. Být chápající… 🙁


 
Jako ve snu, ze kterého se nelze probudit

Nastaly těžké roky během kterých jsem dostudovala, stavěli jsme dům – tehdy ještě bylo normální, že svépomocí, všechno sami. Musela jsem se neustále vyrovnávat s fyzickými i slovními útoky nervního a tehdy ještě rozmazleného muže, který taky právě dostudoval a nebyl vytrénovaný na tolik práce jako já. Přišlo mimoděložní těhotenství, které mi poškodilo dramaticky zdraví na dalších 20 let, protože nebylo včas odhaleno a léčeno.

 

Pak jsem se konečně po létech dočkala zázrakem dalšího těhotenství a tehdy poprvé – ze strachu že přijdu o své ještě nenarozené dítě – jsem se začala útokům svého muže bránit. Nicméně to mu nezabránilo v psychických agresích. Ale já už byla tak otupělá, že jsem to neřešila. Jenom se soustředila na své dítě. Alespoň jeden člověk na světě mne bude mít rád! Doufala jsem…

 

A kromě toho jsem ještě celé těhotenství až do poslední chvíle pracovala aktivně na stavbě našeho domu, protože bydlení v jednom domě s tchýní, která měla jinou představu o „správné dívce“ pro jejího syna, bylo více než hodně náročné.

 

Pamatuju si, jak jsem doslova dřela do padnutí, jenom aby můj nový domov už byl hotový! I v posledních měsících těhotenství, kdy jsem prošla lymskou boreliózou a zánětem mozkových blan, jsem byla neustále na stavbě a třeba podávala na střechu mému muži těžké desky, které on přitloukal na střechu a připravoval tak střechu pro pokrývače.

 

Zvedání tak těžkých břemen v posledních měsících těhotenství bylo pro mne zatěžující, měla jsem silné křeče v břiše a řešila jsem si, zda dříve předčasně porodím nebo spadnu s nějakým tím trámem dolů z prvního patra z balkonu bez zábradlí.

 

Nespadla jsem. A ihned po porodu jsem začala jezdit na stavbu i s kočárkem, i když venku byla ještě děsná zima a mráz.


 
Začíná mi svítat?

Zkrátím to: přestěhovali jsem se do nového, nedokončeného domu, já nastoupila s krvácejícím srdcem, že musím opustit moji malou holčičku, velmi brzy zpět do práce. Tahala jsem si domů tuny sešitů na opravu, a všechno jsem dělala v noci, když všichni spali. Do toho věčně nemocná dcerka, která také toužila být se svou matkou a ne u cizích. A do toho běžně pokračovaly útoky mého vystresovaného muže z náročné finanční situace. Útoky tak silné, že jsem poprvé začala přemýšlet o tom, že stačilo, že více už fakt nezvládnu…

 

Pamatuji si, že když dcera onemocněla a já díky paragrafu měla nižší výplatu, oznámil mi, že si nesmím vzít jídlo, protože jsem si na něj nevydělala. Můj argument, že dcera je snad společná a já za její nemoc nemohu – nezabíral. Nebo když jsem se po těžké operaci vrátila z nemocnice domů, sotva jsem slabostí vyšla do schodů ke dveřím domu – byl vzteky bez sebe, že zatímco „já se válela v nemocnici“, on se musel starat o dceru. Taková nespravedlnost!

 

Pamatuji si, že tehdy na těch schodech mne poprvé napadlo, že tohle zacházení náladového muže už dále nechci snášet. O pár měsíců později mne k definitivnímu rozhodnutí odejít přivedla moje malá dcerka, která tu situaci viděla mnohem jasněji než já. A mi došlo, jaký je to blud, který ve společnosti panuje, že zůstáváme ve špatných vztazích „kvůli dětem“. Zatímco bychom se mohli od nich učit zdravému rozumu.


 
Moje první podnikatelské pokusy

Krátce po revoluci přišlo moje první podnikání, které mi umožnilo být více s dcerou, ale neuměla jsem to. Otevřela jsem si butik na špatném místě a naivním způsobem. Jak to tehdy po revoluci bylo běžné.

 

Podnikání není žádná legrace, ve škole vás to nenaučí a já žila v době, kdy se nepodnikalo, všechno se lidé teprve intuitivně začínali učit. Navíc jsem pořád snila o škole svých snů, která bude rozvíjet děti komplexně. Která bude jiná. A začala jsem se na to připravovat.

 

Moje přípravy mne nedovedly ke škole mých snů, ale do konkurzu na místo ředitele domu kultury a připojené restaurace. Konkurz jsem vyhrála a najednou jsem zjistila, kolik dovedností a schopností mám, a jakou autoritu u lidí mám díky svým schopnostem a práci. Jak rychle se umím naučit věci, které jsem předtím nikdy nedělala! To bylo pro mne velké překvapení a já si konečně jasně uvědomila, že to, co se mi děje v manželství – domácí násilí – že to vůbec není normální a já to nemusím snášet. Že mám nějakou hodnotu! Že už se nemusím svého muže bát.


 
Konečně rozvod

Rozvedli jsme se. Rozvod byl jediný okamžik, kdy můj exmanžel veřejně u soudu přiznal, že se mnou nezacházel dobře. Pak na to trvale zapomněl. Zůstal jenom jeho obrovský pocit křivdy, že se mu jeho majetek (já) vymknul z ruky. A neodpuštění. Že jsem odešla.


 
Nové podnikání, nový vztah

Žila jsem pak další roky s mojí holčičkou sama. Začala jsem znovu podnikat a později se seznámila s novým mužem. Na první pohled pravý – a příjemný – opak mého ex. Velmi pečlivě jsem si sledovala, jak se chová. Jenže do něj jsem byla totálně zamilovaná, a pokud něco nebylo v pořádku, věřila jsem, že po svatbě se změní. Znáte to… 🙂

 

Uvažovala jsem úplně stejně, jako uvažují jiné zraněné ženy bez znalosti své hodnoty. A odstřižené od svých základních instinktů. Ten proces je u všech takových žen stejný…


 
Pokusy s umělým oplodněním a jeho důsledky

Vdala jsem se, z lásky k mému muži jsem podstoupila opakovanou silnou hormonální léčbu za účelem umělého oplodnění, protože srůsty po předchozích operacích a mimoděložním těhotenství mi už objektivně neumožňovaly otěhotnět. Vysoké dávky hormonů mi však totálně zbořily zdraví a odstartovaly chronický únavový syndrom. Opakované umělé oplodnění bylo neúčinné, ale opět jsem za nějaký čas otěhotněla zázrakem. Zázrakem, u kterého nám asistovalo množství andělů. I když jsme byli oba nevěřící, tak tohle jsme jasně vnímali.

 

Pokud první manželství byl 11letý teror, tak tady tohle nové manželství už byl jenom 7letý horor. Za charismatickým zevnějškem se skrýval stejně slabý muž, který si své frustrace vybíjel na mne. Byla jsem těhotná, a s hrůzou jsem zjistila, že můj muž si mne vzal jenom ze zištných důvodů, aby se vyhrabal ze svých problémů, a že je nejenom doma ke mně hrubý, ale mne i všude pomlouvá, aby se sám cítil dobře. Že ani já, ani jeho budoucí dítě ho nezajímáme.

 

Až po mnoha letech jsem mu dokázala odpustit a pochopit, že on sám si se sebou nevěděl rady ze stejných důvodů, jako já. Kvůli jeho otřesnému dětství. Jenže já jsem za změnu svého života bojovala, hledala jsem cestu, on nikoliv. Hledal viníka…


 
Nejenom domácí násilí, ale i životní horor

V tomto manželství s ním jsem přišla úplně o všechno – o dobrou pověst, peníze, vlastní byt, auto, firmu, majetek, stěhovali jsme se jako kočovníci z místa na místo, žili v hrozných podmínkách, často bez jídla a bez peněz na ty nejzákladnější věci, a já nemohla nic dělat, protože syn byl maličký a já už nechtěla opakovat stejnou věc jako u mojí holčičky – a dát ho komusi na hlídání, abych mohla jít pracovat. A tím umožnila mému ex pokračovat v nezodpovědném stylu života. Živit ho.

 

Jenže můj druhý muž (tehdy) pracovat moc nechtěl. Ne že by práci nehledal, ale rozhodně neměl v úmyslu vzít „cokoliv“. Byl zvyklý celá léta žít bohémským životem a s novou zodpovědností si nevěděl rady. Jenže se za to mstil mi. Nikdy nepřijal za tu situaci svou zodpovědnost. Jak to slabí muži dělají.

 

I tady si pamatuju, jak důrazná varování mi Vesmír dával, abych opravdu, ale opravdu co nejdříve odešla. Ale já neměla sílu (a ani dostatek moudrosti a vhledu), protože můj syn byl na tátovi totálně citově závislý, a když se situace vyhrotila tak, že jsem byla připravená k odchodu, syn skončil v nemocnici na kapačkách. Psychika se podepsala na zdraví. Nedokázala jsem mu to udělat, a tátu mu sebrat…

 

Ale měla jsem! Co bolesti a utrpení bych ušetřila nejenom sobě, ale i mým dětem v budoucnu! Zachránila bych jim dětství i rodinu.


 
Pochopila jsem mentalitu obětí domácího násilí

Udělala jsem totéž, co dělají milióny závislých a milujících žen – opět a zas jsem uvěřila, že můj muž se změní. Že mu na nás záleží. Nezáleželo! Ani na vlastním synovi, jak další léta ukázala. I on měl spoustu svých problémů, kterým se ovšem nechtěl postavit čelem.

 

Obě moje manželství mi až o pár let později pomohla pochopit, proč muži a ženy ve vztazích, kde se odehrává domácí násilí, jednají tak, jak jednají. Proč ani jedna strana nedokáže ten kolotoč zastavit. A co lze s tím dělat.

 

Přeskočím kus děje…

Rozvedli jsme se. Já skončila s dluhy z manželství, sama s dětmi, bez práce, v azylovém domě pro matky s dětmi. Následovalo dlouhé období hledání práce všude po republice. Marně.

 

A přišel první zásadní bod zlomu, kde budoucí požehnání byla fakt důkladně skryta v tom, co jsem prožívala a proč. Přesně tak, jak jsem četla v jedné knížce: „Naše požehnání jsou skryta v našich největších bolestech.“

 

Stala jsem se křesťankou, protože mi Bůh poslal do cesty vnímavého pastora, který mi dal jednu knihu o tom, jaký záměr má Bůh s církví. Jaké místo k životu to má být.

 

Místo, kde zranění, unavení, bezmocní lidé mohou najít pomoc, lásku a péči.

 

Chtěla jsem žít takové křesťanství! Být v takové církvi, komunitě, kde vás přijímají a kde můžete v klidu žít! I když církev jako instituce mne neskutečně děsila. Měla jsem z ní strach. Právem. Jak jsem později zjistila, když jsem se dostala do svých minulých životů.

 

Když jsem přišla poprvé do církve, dostala jsem prorocký dar a v té chvíli se namísto pochopení a uzdravování pro mne odstartovaly další šílené roky! Ale doslova šílené.

 

S prorockým darem se mi otevřel naplno duchovní svět, vnímavost na to, co se děje v neviditelném světě,  k jeho bytostem, schopnost číst a vnímat věci a záměry neviditelného světa.

 

Ale bohužel nikoliv pouze informace od Boha a bytostí světla, ale současně útoky démonů a jejich záměrů. Vůbec jsem nechápala, co se to děje, nevyznala jsem se v tom, a v církvi mi nikdo nebyl schopen pomoci, protože s takovou to službou a s duchovním světem paradoxně má opravdovou zkušenost jenom velmi málo lidí. Znají pouze obecné fráze z bible či z knih.


 
Cesta zasvěcení/ vzestupu byla odstartována

Mnoho lidí jezdí na různé transformační kurzy, aby je někdo uvedl na cestu zasvěcení, na cestu k sobě a ke svému Zdroji.

 

Moje cesta duchovního vzestupu probíhala skrze tvrdou životní praxi a byla koučována přímo Bohem. 

 

Z tehdy pro mne neznámého důvodu mi Bůh nedovolil přijímat vzdělání a rady od lidí v církevních školách ani mimo církev, učil mne sám.

 

Až později jsem pochopila, jak mnoho učitelů své žáky vede jenom do míry svého poznání, a pod vlivem svých entit, kdežto na přímé cestě s Bohem, kdy vás on sám vede, jdete mnohem výše a pravdivěji. Nemluvě o nesmyslech, co učí církev a všichni ti duchovní guruové.  Před tím mne chtěl ochránit.

 

Začal mne učit skrze knihy zkušených proroků o tom, jak má prorocká služba vypadat, a já se pomalu v praxi začala orientovat v tom, jak neviditelný svět funguje. A sloužit prorockým darem podle Božího vedení. Což je služba, která je v církvi nevítaná a církve odsunuly pryč již velmi mnoho pravých prorockých lidí.

 

Ego pastorů je silnější, než „nějaký Bůh“. Oficiální důvod pro moje odmítnutí však byl čistě dogmatický:  „Jsi single, nemůžeš prorokovat, nemůžeš vyučovat“. Protože upřímně řečeno – žena patří i v dnešní církvi za plotnu, single žena je stále (tiše) méněcenná, a na pódia církví se k vyučování dostávají hlavně ženy pastorů, protože ty mají to správné „přikrytí“. Myšleno chlapem.  Jak mi bylo vysvětleno, že to já nemám.

 

Byla jsem tak vyčerpaná tím, co se dělo v církvi i tím, co jsem zažívala v neviditelném světě, navíc bez peněz, bez práce, bez naděje v azylovém domě, že jsem se několikrát pokusila (marně) o sebevraždu. Po tolika letech stresů jsem neměla už ani gram síly jít dále.

 

Nepodařilo se. Bůh to vždycky nějak zařídil, že se mi sebevražda nezdařila. Vždycky mi někoho poslal, kdo mi v tom “úplně náhodou” zabránil. Pochopila jsem, že je zbytečné se snažit. Že útěk z tohoto světa se mi nepodaří.

 

Takže když mi krátce na to bylo diagnostikováno rakovina, a já měla jít na operaci, radovala jsem se! Konečně umřu bez mého přičinění. Měla jsem alergii na chemické látky a věděla jsem, že narkózu, ani léky nemohu přežít. Všechno, ale úplně všechno mi bylo jedno. Byla jsem tak strašně moc vyčerpaná po všech těch letech bojů o přežití, že už ani pud sebezáchovy nefungoval. Chtěla jsem z tohoto světa a hlavně od lidí tady pryč!


 
Dva měsíce prázdnin s Bohem

Radovala jsem se předčasně. I Bůh věděl, že už více neunesu a zázrakem mne uzdravil. A já zažila něco, čemu říkám “dva měsíce prázdnin s Bohem”. Dva měsíce jsem žila jako v nějaké ochranné bublině, kde neměla přístup žádná negativní energie, žádná negativní myšlenka. Umíte si to představit? Žijete jako ve skleníku.

 

Poprvé jsem cítila to dneska už známé „já jsem“. Žila jsem tady a teď a vůbec nic mne nezneklidňovalo. I když moje vnější situace byla úplně stejná jako předtím, byla jsem v takové atmosféře klidu a lásky, jakou jsem nikdy nezažila. Dva měsíce!

 

A během té doby mi Bůh ukazoval rozsáhlé vize, „filmy“ (které se mi odehrávaly při plném vědomí před očima), proč jsem se narodila, proč se mi dějí tak hrozné věci, a že to vůbec není trest za něco, co jsem provedla (jak jsem si do té doby myslela), jaký to má smysl (to byla překvapivá informace o tom, že lidé na sebe před narozením dobrovolně mohou vzít i karmu druhých lidí) a jak mne to připravuje na můj budoucí úkol. Byly to tak úžasné věci, a já jsem byla Bohu tak vděčná, že si k tomu vybral právě mne! Konečně bude mít můj život smysl! Myslela jsem si. A na cokoliv jsem se ho zeptala, dostala jsem odpověď!


 
Zpět v realitě

Jenže doba léčení skončila, já jsem byla uzdravena, a Bůh mne vrátil do původní reality. Vděčnost za „vyvolení“ k tak náročnému úkolu mne rychle přešla, a já se opět topila v neřešitelných problémech a duchovních útocích. Jenže teď už jsem znala jejich důvod.

 

Lidé z vás mohou dělat blbce, znevažovat vás, urážet, ale bytosti neviditelného světa vědí přesně,

kdo jste a jaký je váš úkol. 🙂

 

Zažila jsem neuvěřitelné věci v církvi, včetně vymítání zlého ducha ze mne (bez mého souhlasu a v mé nepřítomnosti), kdy se církevníci sešli, aby mne zbavili mé údajné posedlosti a představy, že mám nějaký prorocký dar. Prorocký dar nevymýtili, později v Anglii jej Bůh upgradoval na vyšší verzi a já začala malovat prorocké obrázky nejprve s námětem “Jak tě vidí Bůh” a později jako zprávy naděje do různých situací.

 

Tehdy jsem objevila, jak strašnou moc má zlá modlitba a zlé slovo. Zlé mluvení, které lidé vysílají proti vám. Negativní energie lidí. Jak umí na dálku zabíjet!


 
Moje vzpoura vůči Bohu

Po této jejich akci jsem se vzepřela Bohu a řekla mu DOST! Už nikdy více nic takového! Mám plné zuby lidí, co si hrají na láskyplné křesťany! Odešla jsem z církve a „náhodou“ jsem získala práci v jedné vesnici u Prahy.

 

Strašné, zanedbané místo (tehdy v roce 2005, nevím, jak dnes), měla jsem pocit, že jsem přijela do poválečného pohraničí – zanedbané domy i cesty. Stejně tak jako duše lidí. Škola v hrozném stavu. I místní říkají, že toto místo je snad prokleté. Kolik je tam lidské temnoty a zášti.

 

Následovaly dva roky extrémně vysilující práce s extrémně problémovými dětmi, skvělá spolupráce s rodiči těchto dětí, ale současně období takových útoků omezených kolegů v mé nové práci, kterým vadily moje aktivity v práci s dětmi a rodiči, že jsem se opět totálně zhroutila. Moje tělo ani duše už nemohly dále.

 

Odvedla jsem tam obrovský kus práce, ale malého syna (dcera už byla mimo domov na střední škole) jsem musela občas dávat pryč z domu, aby se nestal terčem útočníků šikany v mé nové škole, a po dvou letech jsem to vzdala. Dala jsem výpověď. Jenže tím jsem přišla o služební byt a bylo rozhodnuto, že musím bydlení opustit.

 

Ale kam jít, když splácíte dluhy z manželství a na plný nájem ani v bytě 1+1 nemáte peníze??? To je otázka, kterou řeší řada osamělých žen…


 
Odchod do Anglie a ztráta dětí

Vyřešila jsem to jako mnoho jiných lidí. A tak když moje dcera odešla do Anglie studovat, šla jsem taky. Sice bez absolutní znalosti angličtiny, ale s nadějí, že se ji rychle naučím a získám práci, ze které budu schopna uživit svou rodinu.

 

Přiznám se, nebyl to můj nápad, mne by taková věc nikdy nenapadla. Dostala jsem to jako povel shůry, abych odešla, a teprve v Anglii mi i Bůh ukázal proč. Tehdy v Čechách mi jenom řekl, že v Anglii budu učit češtinu a že mám jít do Southportu. Přestože se situace zpočátku vyvíjela úplně jinak a já skončila jinde, nakonec se obojí splnilo – žila jsem v Southportu a učila češtinu. 🙂

 

Můj odchod do Anglie však znamenal současně rozpad mojí rodiny. Přišla jsem o své děti, které byly to jediné pozitivní, co jsem tehdy v životě ještě měla. A co jediné mne tady na Zemi ještě drželo. Syna, tehdy 11letého, jsem musela na krátký čas, než si najdu práci a bydlení, svěřit jeho otci a jeho družce, kteří mi k němu na dlouhá léta klasickým způsobem zablokovali přístup. A já se o něj dlouho, těžce a marně soudila.

 

Tíhu této situace neunesla ani moje již tehdy čerstvě dospělá dcera, která mne vždy v těžkých časech držela nad vodou, ale rozpad rodiny už nebyla schopna emocionálně zvládnout.  Poslední pevný bod ve vesmíru jí zmizel, a tak (podporována církví proti mne) se mnou velmi dlouhou dobu těžce a s nenávistí válčila. Bolest ze ztráty obou dětí, které sice žily, ale přestala jsem je zajímat, protože mi dávaly za vinu rozpad naší rodiny, byla strašlivá.

 

Když vám zemře dítě, je to hrozné. Ale je to definitivní, a vy se s tím časem nějak vyrovnáte.

 

Ale když vaše děti žijí, vy však k nim nemáte přístup (ať skutečný nebo citový), tak to je stále otevřená hluboká rána, která se nemůže zahojit… A bezohledný soudní proces, včetně všech zúčastněných, celou dobu sypal sůl do otevřené rány. Zažila jsem hodně zlých věcí ve svém životě, ale ztráta dětí byla tou nejstrašnější a nekonečnou bolestí. Navíc v situaci, kdy jsem zůstala úplně sama, neměla jsem s kým vůbec promluvit o tom, co se mi děje na takové úrovni, aby to nebylo jenom laciné „pochopení“ lidí, kteří nic takového neprožili, a proto nemohou rozumět.

 

Poprvé jsme se s dětmi setkali společně až po 5,5 letech v Anglii, když se alespoň dceři podařilo syna vysoudit z opatrovnictví družky mého ex a získat ho do vlastní péče. Pak se naše vztahy pomalu začaly uzdravovat. Soudní boj o syna nás znovu spojil.

 

Anglie je zemí velmi přátelskou k cizincům. Hodně mi pomohla žít důstojně jako člověk v mých těžkých dobách, a já jsem  zase na oplátku zatoužila jí tuto péči vrátit tím, co umím a znám. A pomoci tak lidem řešit zase jejich problémy. Skrze rozsáhlé zkušenosti a vědomosti, které jsem během let nasbírala. Skrze to, čemu jsem se sama o životě a zvládání problémů naučila.


 
Expert 🙂

Protože pokud jsem v něčem „expert“, tak rozhodně v tom, jak se po těžkých ranách osudu, kdy se vám zboří celý život, znovu a znovu se zvednout a jít dále. Tisíckrát znovu a znovu. Nikdy se nevzdávat. I když byste někdy rádi…

 

Jak obrátit všechno špatné, co se nám v životě děje, ve svůj prospěch. Jak problémy a těžkosti využít k osobnímu růstu a transformaci celého svého života i myšlení. Jak krok za krokem vybudovat svůj život znovu a lépe v každé oblasti svého života.

 

A díky mé schopnosti a ochotě vnímat Boží vedení a nechat se vést v mém duchovním rozvoji, jsem se postupně stala taky „expert“ (jak je dnes moderní říkat) na Vzestup. Tehdy jsem ale ještě netušila, že se tomu říká Vzestup nebo Zasvěcení, prostě jsem „jenom rostla a brala rozum“ a zdokonalovala se ve svém napojování nahoru, ve své schopnosti číst v neviditelném světě, číst motivaci lidí podle toho, kým jsou v neviditelném světě ovlivňováni. Protože pro mne to byla otázka přežití. Naučila jsem se používat tělo jako scaner neviditelného světa a energie a myšlenek lidí.

 

A pak mne Vesmír začal učit, jak se přestat „napojovat nahoru“, a žít nahoře, ale jak dostat své duchovní bytí a zkušenosti do praktického každodenního života. Jak žít svůj život v hmotném světě vědomě v každé maličkosti.

 

Naučila jsem se, že je zbytečné řešit v životě jenom některé jeho části, které se nám jeví nemocné, nežádoucí. Jako třeba jenom peníze, jenom zdraví, jenom vztahy.

 

Že ty věci mají své zákonitosti v neviditelném světě a je třeba k nim přistupovat celostním způsobem skrze porozumění toho, co se odehrává „za oponou“, a co s tím můžeme dělat.

 

Je zbytečné řešit skrze lékaře naše zdraví, když ta příčina je někde úplně jinde. Je zbytečné usilovnou prací nebo hledáním „dobré práce“ řešit nedostatek peněz, když ta příčina je někde úplně jinde. Je třeba k tomu přistupovat „změnou myšlení“ – jak říkají mnozí. Což je pravda. Ale jak změnit své myšlení? Jak předělat sám sebe na lepší verzi?

 

K tomu potřebujete znát duchovní zákony a aktivity, které za tím vším stojí.

 

Nestačí se jenom napasovat do pokrytecké rádoby duchovní pózy dobrého a vědomého člověka, jak se to běžně děje v církvi i v jiných duchovních skupinách.


 
A co bylo pak?

Když jsem v říjnu 2007 přišla do Anglie, nebyla jsem už nějaký čas mladá, ve špatném zdravotním i psychickém stavu, bylo mi 47, neuměla jsem vůbec anglicky, protloukala jsem se jako mnoho dalších imigrantů různým bydlením a různými pracemi. Ty zážitky byly fakt otřesné, a důsledky stresu a totálního vyčerpání pro moje zdraví dlouhodobé.

 

Když se moje angličtina zlepšila, rozhodla jsem se začít využívat moje vzdělání a v roce 2010 jsem založila Czech Wells jako Českou školu v Manchesteru. Učila jsem děti i dospělé češtinu jako druhý jazyk.

 

Jenže v průběhu času se na mne obracelo mnohem více a více imigrantů s prosbou o pomoc při startu života tady v Anglii. A tak jsem se postupně věnovala více a více sociální práci, a splnila jsem si taky svůj sen – a začala jsem tady i v Čechách studovat obory, které souvisely s pomocí lidem při řešení mých i jejich problémů.

 

A dostala jsem se do bodu, který by mne v Čechách ani ve snu nenapadl – začala jsem studovat (v angličtině!) doktorandské studium poradenství pro lidi v životních krizích. A o náboženstvích. Moje oblíbené téma po tom všem, co jsem v církvích prožila. :-)))

 

Moje práce v Anglii se stala natolik známou, že i Česká televize přijela o tom natočit krátký dokument do pořadu Babylon. Obrázky z natáčení můžete vidět i ve fotogalerii.

 

Nyní se věnuji sociální práci a výuce dospělých, která mne naplňuje a baví. A taky trénuju obchodní dovednosti. Když máte firmu, musíte se ji naučit i prodat světu.

 

Předávám lidem to, co jsem se sama naučila – jak transformovat svůj život po totálních životních krizích, jak začít znovu a lépe, jak vyčistit svůj život, myšlení, srdce, emoce od všeho, co nás svazuje a brzdí na naší cestě k naplnění a radosti. Jak úspěšně odstartovat vlastní cestu Vzestupu. Jak je zvykem říkat. Dnes bych to nazvala „cestu vědomého života“. Napojila jsem se na anglické neziskovky, protože zdejší mentalita sociální práce je mi blízká a vidím obrovský kus práce, kterou tito lidé dělají, aniž by si hráli na duchovní vůdce. Prostě a jenom pomáhají, protože to je součást jejich kultury.


 
A proč?

Protože žijeme v období přechodu planety Země do vibrací 5D a dále, a tam mohou přejít pouze lidé na vyšší energetické vibraci.

 

Lidé, kteří se vnitřně čistí a obnovují svou boží podstatu.

 

Bible a jiné starodávné texty toto období nazývá koncem světa, a to skutečně je konec starého světa, tak, jak dosud fungoval. A my si můžeme vybrat, zda chceme postoupit spolu se Zemí na vyšší duchovní (vibrační) úroveň, nebo pokračovat ve starém sobeckém způsobu žití, který tak úspěšně po tisíciletí ničil planetu. Ale v tom případě asi budeme muset odejít jinam. Podle úrovně vibrace, na které jsme.