Můj příběh

Můj příběh

 

Jmenuji se Zora Zámečníková a jsem česká učitelka, která si v Čechách prošla opravdu “speciální” cestou, aby totálně vyčerpaná zemi v roce 2007 opustila s přesvědčením, že “s těmi Čechy” už nechce mít nic společného, protože čeho je moc, toho je příliš. Všichni víme, o čem je řeč. Jistě taky máte své bohaté zkušenosti. 

Upřímně jsem se styděla za naši mentalitu a zlé jednání, nikdy jsem díky neustálé šikaně kvůli tomu, že jsem “jiná”, v Čechách neměla pocit domova. Školství (a určitě nejenom to) bylo v tomto směru fakt silně rigidní a likvidovalo každého, kdo by chtěl jenom trochu cokoliv změnit k lepšímu. (Píšu o svých zkušenostech do roku 2007.)

Oč vděčnější jsem byla za Anglii, která mne přijala s respektem, bez podmínek a můj život učinila důstojným. Bez nekonečných osobních útoků, jako to Češi umí…

Jenže…

Sotva jsem se v Anglii nadechla, dostala jsem shůry jasnou vizi a plán, proč jsem zde byla přivedena.

Právě kvůli mému spojení s Čechy a s českým národem!

Před osudem neutečete. 🙂

I když jsem viděla, proč tu jsem, nespěchala jsem s realizací. Po těžkých letech v Čechách jsem se musela sesbírat dohromady a nabrat sílu jít dále.

Bylo mi blaze bez Čechů, ale velmi rychle jsem si začala uvědomovat kvality, které my Češi máme, ale nevidíme je a nepoužíváme. Když jsem na ulici potkala Čecha/Češku, okamžitě jsem je poznala dříve než promluvili díky odlišnému (pěknému) vzhledu a charisma. Když se dostanete z našeho placatého rybníčku k moři, máte možnost srovnání. Možnost odstupu. Anglie je důkladný mix všeho, včetně obrovské tolerance ke všem, a vy můžete vidět a učit se, pokud chcete…

Ani Bůh/Vesmír nezahálel a přiváděl mne k informacím, které se neustále točily kolem české historie, ovšem úplně jinak, než jsme se to učili ve škole. Přicházely ke mně informace (a už ne shůry) o tom, jak velkou práci s obrovským duchovním dopadem na ostatní národy čeští lidé v průběhu staletí odvedli – právě v zahraničí. Mimo naši zem, kde od nepaměti byl omezován a deptán každý, kdo měl jenom trochu zdravého rozumu a ne dost submisivního ducha.

A ve mne pomalu začala růst hrdost na to, z jakého národa pocházím…

Z toho mne ale často a důkladně “léčili” zdejší krajané, když jsem začala své podnikání. Nicméně semínko bylo zaseto a já šla dále. Musela jsem se učit ustát zdejší českou mentalitu bez zhroucení a odporu, protože milovat jenom ty, kdo milují nás, umí každý – na duchovní cestě musíte zvládnout víc. Ryze praktický důvod však byl ten, že jsem se potřebovala naučit tuhle českou – a v Anglii tak viditelnou – mentalitu zvládnout beze stresu.

Ale taky jsem se musela odnaučit já sama naše české zlozvyky, které už ani nevnímáme. Jak jsou nám vlastní. Když mi Angličané začali naznačovat, že tudy cesta nevede.

Nebojte, nebudu vám vyprávět, jak nyní každého děsně miluju, fakt nejsem sladká pokrytecká maska, která si tímto způsobem hraje na všeobímající lásku k lidstvu. Byla jsem vedena se naučit za sebe postavit a nejsem roztomilá vůči těm, kteří mi škodí. Už si umím vymezit své hranice. Což sladké pokrytce uráží, ale mne už netrápí. 🙂

Byla jsem vedena odnaučit se to zažité náboženské i z domova naučené “nastav druhou tvář”. Nastavila jsem – ale nově – jinak než obětní beránek. Tohle by si křesťané fakt měli vymazat ze svých dogmat… Takhle křivit a manipulovat duše lidí.

Byla jsem vedena k tomu, abych našla a udržela si vědomí své vlastní hodnoty a sebeúcty, o které umí naši lidé tak úspěšně připravit. Naštěstí rovnováhu do mého života dodávali Angličané se svou typickou tolerancí a vlídností.

V Čechách, jako vzdělaná, stále vzdělávající se a zkušená učitelka s jasně hovořícími výsledky práce, jsem byla neustále terčem naprosto nevybíravých útoků kolegů a některých jejich spřátelených rodičů, protože v mentalitě českého národa je touha zlikvidovat každého, kdo nějakým způsobem vyčnívá nad průměr, a tím nevědomky zneklidňuje ostatní, protože pak je vidět, že i oni by něco se starými pohodlnými pořádky mohli udělat. Že i oni by se mohli učit a růst. Ale proč, že? Když snažší je každého, kdo se snaží, ušlapat. 🙂

V Anglii – téměř v 50 letech – se mi poprvé dostalo ocenění za to, kdo jsem, za můj charakter, za to, co umím a co dělám. A to paradoxně v roli uklízečky! Kdy se mi podařilo změnit organizační chod jedné banky a opovržlivé postoje lidí k někomu tak “nízkému” jako je uklízečka. Což jsem viděla v Anglii poprvé a naposledy, takové kastování lidí.

Poprvé jsem taky měla možnost vidět jasné působení vyčištěných “českých studní” v praxi. A pro lidi v této bance vznikl i můj oblíbený podpis ve formě srdíčka. Jako uklízečka jsem jim ho nechávala jako pozdrav nebo povzbuzení na jejich pracovním stole, když jsem po práci odcházela domů. A měla jsem radost z toho, jak žádaná moje srdíčka jsou. Protože i úředníci v bance jsou jenom lidé toužící po pochvale a ocenění, po tom, aby si někdo vůbec všiml, že nejsou jenom nějaký kus něčeho v řadě. Myslím, že tu banku najdete i v dokumentu Babylón České televize Ostrava, který se mnou natočila před lety o mé práci v Anglii. Mrkněte.

Angličané jsou úžasní v tom, že jsou tolerantní, zvyklí na různorodost, a si váží každého, kdo něco umí a poctivě pracuje. Mým oblíbeným rčení se tehdy stalo, že můžete být třeba i zelený trpaslík, ale pokud něco skutečně umíte, a poctivě pracuje, tak si získáte jejich nepředstíraný respekt a úctu.

Mně se dostalo v roce 2015 a 2017 ocenění zdejší radnice za moji sociální práci pro integraci imigrantů. Je to zvláštní, že pro Angličany moje práce pro druhé byla důvodem k ocenění, pro krajany důvodem k dalším rozsáhlým osobním útokům, protože jsem byla moc vidět. Poprvé v mém životě jsem se zamyslela nad svou bezbřehou potřebou pomáhat, a začala jsem omezovat svou péči o ty, kdo jenom berou, a sami nejsou ochotni ani pro sebe udělat nic rozumného.

 


 

Věděla jsem, jaký je cíl mojí práce v Anglii, a věděla jsem, že lidem budu předávat svoje poznání, i duchovní poznání. Proto jsem se narodila jako učitel. Protože mám učit. 🙂

Vím, že dneska to už zní divně, protože zrovna teď je módní vykládat, že žádné učitele nepotřebujeme (proč asi tak lidé hltají všechny ty duchovní články a videa na internetu?), že všechno poznání máme v sobě, že se stačí jenom napojit na svou vnitřní moudrost a vedení. Což je pravda. Pro pokročilé.

Ale upřímně? Opravdu věříte tomu, že se jednoho dne člověk probudí a náhle se sám umí napojit jak nahoru, tak dovnitř sebe a vnímat své vedení? Neznám nikoho, komu by se tohle přihodilo přes noc. Všichni procházíme postupným růstem v těchto schopnostech a

náš růst je urychlován tím, že máme k dispozici informace od těch, kteří už touto cestou prošli.

A my se tím můžeme i nemusíme nechat inspirovat pro svoji vlastní cestu a porozumění.

Jsem zkušený Pracovník Světla, prožila jsem v neviditelném světě opravdu hodně, ale vždy, když jsem se dostávala do nových oblastí v procesu svého růstu, hledala jsem informace všudemožně, abych zjistila, co se to se mnou děje. Protože ty procesy často nebyly vůbec příjemné! A jak se mi ulevilo, když jsem je našla! Ta radost, že v tom nelítám sama, a pochopení, jak tím mohu projít. 🙂

Myslela jsem, že budu své poznání ze zákulisí neviditelného světa a jeho zákonů předávat klasikou cestou, jak to všichni známe z církví, z různých duchovních workshopů a podobně. Jaké však bylo moje překvapení, když ihned po obdržení tohoto ocenění za sociální práci v prosinci 2015 jsem začala cítit, že tahle kapitola mého života je uzavřena a já se nyní mám soustředit na budování “hmotných statků”. Na “manifestaci duchovna ve hmotě”. Řečeno ezo slangem. 🙂

To bylo něco, čemu jsem celý život byla na hony vzdálená, a soustředění se na peníze a vydělávání peněz šlo vždycky mimo mne. Moje touha učinit svět lepším místem k životu a pomáhat lidem růst, bylo něco, co nešlo uhasit, odsunout stranou. A podle toho taky vypadaly moje finance, které jsem se během svého života musela naučit úspěšně zvládnout.

Protože když nemáte v pořádku své peníze a domov, nemáte v pořádku nic.

Jako dřívější totální finanční negramota jsem se kdysi dostala do dluhů a to je fakt dobrá páka k tomu, aby vás Vesmír donutil věnovat pozornost penězům a péči o ně. Dluhy jsou strašlivé břemeno, které člověka drtí, ale mým přirozeným zvykem je obrátit každou nevýhodu ve svůj prospěch. Vytěžit z problémů maximum.

A tak jsem se z nutnosti a pod silným tlakem okolností naučila dobře o svou domácí administrativu a finance starat, mít je organizované, a časem i rozumět tomu, jaké duchovní vlivy a záměry se ukrývají za tématem peněz. A mým největším překvapením pak bylo na počátku roku 2016 vedení k tomu, že mám zapomenout na duchovní kurzy, ale

učit lidi jak dostat duchovní poznání PRAKTICKY do života bez jakýchkoliv ezokeců a všudypřítomných rádoby spirituálních klišé.

Že mám předávat své duchovní poznání skrze výuku o penězích a o úplně těch nejzákladnějších věcech, které každý žije! O žití duchovna v praxi. Nikoli o investicích a výhodných úrokových sazbách, ale prosté základy finanční gramotnosti tak, jak jsem se je naučila já sama. Učit ty, kterým už taky došlo, že správná péče o peníze a domácí hospodaření je nezbytným základem spokojeného a klidného života. Že to je paradoxně

dovednost, kterou jsme se tady přišli na Zem do hmotného světa naučit,

ale díky vlivu náboženství a společnosti jsme získali přesvědčení, že peníze a jejich cílevědomé vydělávání “jsou špatné”. Že nejsou důležité. Že kazí charakter… znáte taky ty hlášky. 🙂


 

To byl pro mne hodně velký a nečekaný zvrat v událostech, a když jsem toto vedení akceptovala, okamžitě ke mně přišla nabídka spolupráce jedné úspěšné anglické firmy, která právě finance pro rodiny řeší ve své nabídce služeb. Způsobem, který přesně zapadal do mé vize o pomoci rodinám a těm, kteří si  svůj život chtějí postavit na nových základech. Moudrých základech.

Dva roky jsem pracovala pro anglickou firmu, která lidem pomáhá najít peníze doma tím, že jim najde úspory při jejich měsíčních platbách za účty energií, komunikací a pojištění. Tam jsem tak často viděla, kolik lidí chce peníze, chce lepší život – ale nechtějí pro to nic udělat. Věří pohádkám, že vyšší příjem za ně vyřeší všechny jejich problémy. A přitom nevidí, jak peníze sami vyhazují nedbale oknem. 

Po dvou letech jsem zatoužila po vyšším levelu znalostí v oblasti peněz a v roce 2018 nastoupil můj zájem o trh s nemovitostmi. Začala jsem se v této oblasti vzdělávat a hledat cesty, jak si zrealizovat svou vizi o projektech komunitního bydlení. A pak ke mne přišla pozvánka na první event pro zájemce o cohousingové projekty a já jsem pochopila, že tentokrát nebudu muset být průkopnicí. Že to, co já viděla ve svých vizích, tady už naplno startuje a já se mohu přidat. A mohu se učit o těch, co prošlapali cestu přede mnou.

Protože bytová krize v Anglii nejenom přitáhla movité developery, kteří města zamořují obrovskými ocelovými králíkárnami, které nazývají “luxusní bydlení”,
ale současně – aby obě strany vah byly v rovnováze – se rozjel velký zájem o budování bezpečného, finančně zvládnutelného udržitelného bydlení společně s vědomými lidmi, se kterými se cítíte dobře. Bydlení, které není předražené, je zdravé a podporuje přirozený život komunity.

A tak jsem se přidala. Téměř v šedesáti letech (píše se rok 2018) jsem otevřela dveře do profesní obasti, která právě startuje, je nesmírně náročná na odborné zvládnutí a je v ní pěkný chaos. Jak v zákonech, tak ve financích. Ale to jsou dětské nemoci každé velké myšlenky nebo projektu. Tak uvidím, co přinese život dále…