Když se pohnou tektonické desky

 

Uvnitř vás. Jako by vás někdo během několika minut vyměnil. 

Psala jsem několikrát o tom, jak velmi transformační změny všeho druhu letos zažívám. Stěhování není až tak nezvyklá změna pro mne, ale stěhování mých dětí nebo totální obrat v profesi nebo (dobrovolný) růst vlasů po 20 letech striktního ježkovství, kdy mi vadil každý milimetr navíc a musel okamžitě pryč – to velké změny jsou. 🙂

 

Dneska přišly nové, a to velice nenápadně

Včera mi nebylo moc dobře, protože jako vždy, když zveřejním nějaké články na webu, najdou se lidé, kteří mi neposílají moc přátelskou energii, a není snadné tyhle vlny ustát. Vnímám jejich myšlenky, odsuzování a napadá mne: Kdy tohle skončí? Už jsem si toho užila opravdu dost! Proč já se snažím???

 

Ráno jsem nic netušíc vstala, žila jako normálně, jenom jsem začala cítit tíhu rutiny. Abych ten pocit zaplašila, rozhodla jsem si vyjet na kole. Ale jak! 🙂 Zničeho nic mne napadlo si oblíct moje dlouhé červené šaty (na kolo!) a já to automaticky udělala. Vůbec mne nenapadlo se starat, zda se dlouhé šaty zapletou do kol nebo ne. 🙂  Prostě jsem si je vzala.

 

Když jsem chtěla vyjet, tak jsem si uvědomila, že moje obvyklá rutina s cyklistickou helmou úplně neladí k mým dlouhým šatům a rozevlátým vlasům, a přemýšlela jsem, zda ji nechat doma.  No ale známe se, i moje umění ne vždy vybrat přechody mezi chodníkem a cestou, nebo moje nestarání se o to, kde jede jaké auto,  a tak jsem se raději jistila.

 

A pak chvilku nic, další rutina v běhu domácích záležitostí.

A abych tu rutinu vzorně dorazila, rozhodla jsem se jít ještě posekat trávu a přesadit kytky, protože jsem si jich zase dost namnožila a už potřebovaly svůj květináč a hlínu. No a protože z pár kytek se stala nakonec přesazovačka a úklid na 5 hodin práce na zahradě, když konečně je hezky a bez deště (!), a když už jsem tak uklízela kolem domu, vyklidila jsem při jednom i zasmrádlé tuny odpadků, co tam odložili sousedé, když se mi najednou začaly vkrádat nepříjemné myšlenky, které mi připomněly jednu pradávnou situaci z mého života:

 

Bylo mi kolem 30, taky byla neděle, čerstvě po sametové revoluci, čerstvě jsme se nastěhovali do nově postaveného domu, manžel klasicky ležel v siestě u TV na gauči, a já klasicky makala jako divá. A abych si taky trochu alespoň mentálně odpočala, dívala jsem se po chvilkách na TV s ním. No ale zase to s tím odpočinkem nebudeme přehánět, a tak jsem vzorně u TV žehlila.

 

A pak to přišlo!

Najednou pecka do hlavy, já zírám na celou tu domácí situaci a ptám se i když jenom uvnitř, tak hodně hlasitě:  “A to je jako všechno????? To takhle bude jako do konce života??????” Šok. Prozření. Zmrtvýchvstání.

 

A přesně v této chvíli odstartovalo moje hledání “toho něčeho jiného”. Věci pak začaly nabírat rychlý spád a to trvalo ještě i mnoho let v Anglii. Pak se moje situace zklidnila a já si s úlevou vydechla.

 

A dneska jsem najednou začala cítit, že něco je jinak. Že mi vadí všechny věci okolo mne a že potřebuju vyházet nejlépe ještě další 2/3 věcí z mojí malé domácnosti, aby se mi ulevilo. A že vyhazuju a čistím průběžně! Dneska jsem měla pocit, že to nestačí. Proto jsem se pustila do toho zuřivého pořádkování i na zahradě, protože uklizené a zorganizované místo k životu mi přináší pocit volnosti, klidu a stability. Mohu volně a spokojeně dýchat. Ale ne dneska…

 

A pak se to stalo. Doslova jsem ten posun uvnitř sebe fyzicky cítila. Jako by mi někdo vzal všechny moje dlouhleté plány a cíle, všechno, co jsem považovala za důležité nebo nezbytné, všechno, co jsem tolik měsíců si krok za krokem připravovala – a vygumoval to. 

 

Vědomě jsem si během let sama zrušila hodně programů, podle kterých jsem fungovala, ale hodně z nich jsem zrušit nedokázala, neviděla jsem cestu, a modlila se za pomoc s jejich odstraněním. Zdálo se, že teď mi byla odseknuta další várka nesmyslných nastavení, podle kterých fungoval můj život, a já jejich nesmyslnost nyní zcela jasně a bez obalu viděla. 

 

A zase jsem cítila to vnitřní zvolání jako před těmi skoro 30 lety

Proboha, proč to děláš?

Proč děláš všechny ty činnosti, které ti lezou krkem?

Proč se celé roky trápíš s webama, když toho máš plné zuby?

Proč píšeš ty články a natáčíš videa, když je stejně nedáváš na web, protože v té stejné chvíli ti to přijde už pasé? Už jsi vzápětí někde úplně jinde.

Kdo ti řekl, že bez toho nemůžeš žít? 

Tektonické desky se pohnuly, rozpojily a moje minulost byla ustřižena. Přede mnou se zjevila bílá budoucnost. Čistý list papíru. Zmizelo moje lpění na tom, co je třeba udělat teď, a co potom. A jak to nestíhám.

 

Tak. Máš to, o co sis řekla! Neměla jsi to s těma prosbama vyslanýma nahoru tak přehánět.  Byla první myšlenka, co mne napadla, když jsem se dívala na tu odplouvající minulost a bílou, dosud nevytvořenou budoucnost. :-)))

 

Všichni říkají žij tady a teď. Moje tady a teď bylo zastavení se uprostřed průrvy tektonických desek, nechápavé sledování mizející minulosti s otázkou ” A tos fakt myslela vážně všechny ty blbosti, že chceš dělat a dělala jsi??? 

 

A zírám na čistou bílou čekající budoucnost, která mi jasně říkala: “A teď si můžeš stvořit všechno, co chceš!”

Moje druhá otázka byla:  Jak? Vždyť jediné, co znám, je kolotoč povinností a práce… (fakt super program, ze kterého není tak jednoduché vystoupit 😀 )

 

Myslím, že takové pocity zažívají lidé, kteří se po smrti dostanou k tomu, aby si pozorně a vědomě prohlédli svůj život. Jinak, než je to normální během života. Pořád si procházím vědomě svůj život a sleduju, co dělám a proč. Ale nyní prostě v jedné vteřině se vám to všechno promítne před očima a vy vidíte tu svou neskutečnou hloupost a omezenost vidění a chápání. Po skoro 30 letech neustálé transformace! :-))) Kdy čistíte a čistíte a čistíte a pak vám Vesmír ukáže, v čem se to ještě pořád mácháte. 🙂

 

Proto chápejte moji averzi vůči všem těch duchovním rychlokvaškám, co se náhle probudily, odskočily si na nějaký workshop či “zasvěcení” od Mistra či Učitele, začaly se napojovat na kdovíjaké entity, které nazývají světelné bytosti a vnitřní vedení (ano, já vím, někteří se napojují i na skutečné bytosti Světla a své skutečně světelné vědení, ale to je rozpoznatelné), a pak po internetu rozdávají rady typu “jak věci musí být” v duchovní oblasti a “co je a není správně”, aby jste TAM byli a byli TRVALE šťastni.

 

Jediné, k čemu vám ty to návody dopomohou, jsou pocity viny, že vy to nedáváte, že nejste ještě TAM, že nejste taky tak osvícení a duchovní atd.

 

Hlavně si musíte odstranit to Ego, probudit svou vnitřní Ženu a vnitřního Muže, Pustit všechno, Přijímat všechno, zrušit Historii, jinak jste hlupáci, pokud rozumíte tomu, jaké informace nám historie poskytuje a oni ne, protože oni UŽ TAM JSOU (v té jako Jednotě) – a pak i vy konečně budete v té blažené trvalé nirváně zvané Jednota. 🙂  Na všechno sebejisté návody. Jediné, k čemu vám tyto návody dopomohou, jsou pocity viny, že vy to nedáváte, že nejste ještě TAM, že nejste taky tak osvícení a duchovní atd. 

 

Zatímco já jsem díky dlouhé cestě v procesu duchovního růstu objevila, že všechno je jinak. Že když si myslíš, že víš a znáš, jsi na nejrychlejší cestě od Pravdy pryč.

 

A tou událostí s “tektonickými deskami” mi toto poznání bylo znovu připomenuto. To je taky důvod, proč už dlouhou dobu cítím vedení učit své poznání ze své cesty ne jako duchovní učitel, ale jako praktický učitel. Nemluvit vzletně o ničem, ale ukazovat praktické cesty, jak dostat znalosti z neviditelného světa do praxe skrze každodenní aktivity.

 

Kdysi mi k tomu Bůh dal i prorocký obrázek na téma tehdy aktuální v církvi, ale vidím, že to je problém na duchovní cestě každého z nás: Když si myslíš, že znáš Boha/ Vesmír a jeho záměry a fungování, když se ho snažíš nacpat do škatulky svých představ, tak v této chvíli jsi sešel z cesty!

Když si myslíš, že víš – aneb jak pracuje Bůh

 

Jdu si na svou otázku ohledně bílé budoucnosti hledat odpověď a vy se nechte brzy překvapit tím, co jsem vymyslela.  Nebo mi bude vymyšleno? 🙂 Cítím v kostech, že to bude hodně radikální. Po kolikáté už letos? 🙂